Zaběhlá psí láska

Ležel jsem pod lavičkou v parku a sledoval lidské nohy, které se míhaly přede mnou, nikdy jsem

neměl svého pána a potravu jsem si hledal sám. Ve městě, ve kterém jsem žil to nebyl problém, spousta odpadků a zbytků jen čekala na potulný psiska, jakým jsem byl i já. Cítil jsem se starý, přestože mi byly teprve tři roky. Ulice tohoto města mě za můj krátký život naučily mnoho. Uměl jsem utéct před autem, věděl jsem, jak se stranit chlapům, co střílej toulavé psy i kam jít pro žrádlo, když bude nejhůř. Vyhýbal jsem se psům, kteří se mezi sebou rvali o území, věděl jsem kam můžu a kam už ne! Tenkrát bylo hrozné horko, hledal jsem tedy něco k snědku až večer, když se ochladilo. Nemohl jsem už ale nic najít a tak jsem šel na kraj města, kde obyčejně nechodím. Najednou jsem uslyšel hrozivý štěkot odkudsi z průjezdu. Opatrně jsem zjistil, co se děje, pár psů se sklánělo nad mladou fenou a zuřivě cenili zuby a štěkali. Nevím, co se to stalo, ale opatrnost byla v háji, zaštěkal jsem na ně a oni se za mnou rozběhli. Vzpomněl jsem si na kanálovou rourku, kde jsem občas přespal a ztratil jsem se v ní. Když byli pryč, vrátil jsem se do průjezdu. Ležela tam na dlažbě zakrvácená, ale ještě dýchala a její oči se na mne oddaně koukali, ten pohled jsem znal od psů, jenž měli pána. Snažil jsem se jí z toho pomoci, trvalo to pár dní, během nichž si na mne zvykla natolik, že zůstala se mnou. Vstoupila do mého života, žili jsme teď spolu a navzájem si naslouchajíc jsme se učili z chyb toho druhého a já jsem jí vrátil naději a víru se v tom všem vyznat. Žili jsme klidný život v zahrádkářské boudě. Časem však na ní bylo znát, že ji klidný život nevyhovuje. Chtěla se zase toulat nočními ulicemi a cítit vzrušující nebezpečí, která číhala za každou popelnicí, z každé skrýše vycházel její mylný pocit, že opravdu žije. Do toho jsem s ní nemohl jít, protože mám vrozený odpor k balancování mezi životem a smrtí, pud sebezáchovy byl u mne vždycky silnější. Její touha po svobodě byla však silnější než pouto, jenž drželo nás, odešla. Večer co večer jsem marně čekal až se vrátí, nevrátila se. Rozervala mi to mé psí srdce na kousky. Bloumal jsem temnými ulicemi, kde lampy už dávno neznaly svůj účel. A tam jsem ji znovu uviděl. Ležela v kaluži krve, vrhl jsem se k ní a začal jí zoufale lízat velkou ránu, co měla na hřbetě, podle té rány bylo vidět, že to byli psi. Zřejmě divocí buldoci z periferií. Snažil jsem se rychle zabránit krvácení a nejednou jsem si všimnul jejího pohledu, dívala se mi přímo do očí. V tom pohledu byla prosba o odpuštění, ale já jí už dávno odpustil, ty její oči na mne stále hleděly, umírala mi a pořád mi hleděla do očí, zůstal jí ten prosebný pohled až do konce, byla mrtvá, ve mně však napořád plná života..